Príbeh

Izba→Chodby

Nevydržala spať dlho. Nikdy nepatrila medzi tých čo by dokázali spať do 10-tej alebo dlhšie. Mohli byť asi 4 hodiny ráno. Ešte bola tma, no ona už bola prebudená dostatočne. Keďže tu už bola nejakú dobu, vedela ,že takto skoro nikto nevstáva. Teraz mala všetky chodby len pre seba. Von by sa nedostala... všetko je zamknuté, no teraz sa aspoň môže prechádzať po celej budove. Cez deň také príležitosti nemá. Keďže je podľa ich slov "nebezpečná" nepúšťajú ju k ostatným a drtivú väčšinu času trávi vo svojej izbe. Teraz si len obliekla prvú vec, čo schmatla a vydala sa k dverám. Samozrejme, že boli zamknuté, no to pre ňu nebol problém. Stačil malý drôtik, ktorý mala pri sebe. Vďaka praxi ,ktorú si vytvorila počas tých troch rokov otvorila dvere za pár sekúnd a potom sa vykradla von. Nie ,že by bola nejaká výhra alebo sloboda prechádzať sa po tichých, tmavých a momentálne ľudoprázdnych uličkách cvokhausu, ale ju to nejkaým spôsobom ukľudňovalo a bavilo ju to. Taktiež si dobre uvedomovala skutočnosť, že ak by ju tu niekto uvidel, mala by docela veľký problém. Ale nebála sa toho a spoliehala sa na to, že ju tu nikto neuvidí, tak ako vždy.

Společenská místnost - Chodba

Silou vrazil hlavou do stolu a povzdechl si. ,,Vážně? Vážně se moje spánkové problémy musí projevit už i tady?!" Vyštěkl naštvaně. Postavil se a hodil knihu na druhou stranu místnosti. Občas prostě nezvládl fakt že je jediný originální a nemůže spát. Kafe? Ne, to nepřipadá v úvahu. ,,Zabijte mne konečně někdo!" Se zavřenými automaticky třískl dveřmi. ,,Ne, no a co že se někdo probudí? Kolik vlastně je?" Nekontrolovatelně si povídá. Bylo šero, ale venku byla tma. Jak rád by se teď venku prošel. Jenže ne! Ten někdo mu nebyl schopen dát klíče. Příště si je musí vydupat! ,,Tohle není možné! Jak?! Ne, proč? Zabte mne prosím někdo!" Rychle se pohyboval chodbou a cítil neskutečnou pulzující bolest na ruce. Šikovně si vrazil do jizvy. Na tu příhodu si moc dobře pamatuje. To byl sám šéf toho potrhlého blázince. ,,No ovšem! Vždyť si na mne vybíjejte vztek! Vždyť Černé květiny jsou takové špíny odjakživa!" Jeho ruský přízvuk byl nadevše. ,,Святе дерьмо!" Zašeptal jako doposud. Jen o něco hlasitěji. ,,Logane.. Pomoz mi" dlaní si šáhl na čelo. ,,Nesnáším bolesti hlavy. Ah, musím si zajít pro prášky," zasekl se. Zdálo se mu to, nebo slyšel kroky?

Izba-Chodba

Čítala. Alebo sa aspoň pokúšala čítať, no pohľad jej stale odbiehal preč. Bolo skoré ráno, no ona sa bála zaspať. Scarlett sa stále vracala, stále po nej kričala, ukazovala jej nočné mory. Kričala na ňu, že všetko je jej vina. Ani sa neunúvala prezliecť sa- čierne tričko a roztrhané džínsy na nej takmer viseli a v tvári bola bledá tak ako takmer vždy za posledné roky. Pohľad uprela na Auroru. Nechcela zo sebou brať mačku- vedela aké osoby sa tu pohybujú. Navyše, rovnako dobre vedela, že jej izbu sa nikto neunúval zamknúť. Nepatrila medzi tých agresívnych, práve naopak. Opatrne vyšla na chodbu. Bolo jej jedno, že môže mať problém. Kráčala po chodbe a očami blúdila po okolí. Bolo tu ticho. V rukách zvierala knihu, hoci ju nečítala.

Chodba

Prechádzala sa po chodbách ďalej a užívala si to ticho. Milovala ticho a teraz sa naňho začala sústrediť ešte viac. Takmer z kože vyskočila keď započula výkriky a buchot. Bola vystrašená a srdce jej bilo tak, ako asi ešte nikdy. Navyše ten hluk nečakala, čiže ako by jej na chvíľu úplne otupeli zmysly. Zastavila. Jediné čo vnímala boli slová, ktoré ten neznámy človek vydáva. Počúvala slová, no nedokázala sa na ne sústrediť a tým pádom nezachytila ani ich význam. Keď sa konečne spamätala, chcela zistiť kto ju tak vydesil. No ten hlas nepoznala. Žeby niekto nový? Alebo si ho doteraz iba nevšimla? Najradšej by šla zistiť kto to je, no nechcela aby ju mal niekto možnosť prezradiť za jej tajné potulky po budove. ,,To vážne nechceš vedieť kto to je? Vážne chceš stratiť obraz nad tým, čo sa tu deje a kto všetko tu je?" pýtal sa jej hlas v hlave. Snažila sa ho zahnať. ,,To vážne chceš byť taký zbabelec? Pche. Myslela som si ,že si slabá, ale že až tak?!" neprestával dobiedzať ten hlas a v jej hlave sa rozozvučal zlovestný smiech. Najradšej by si rozbila hlavu, len preto aby ho už nikdy nepočula ale to nemohla. Napokon ju premohla zvedavosť a spravila pár krokov k tomu, čo robilo ten rámus. Nevedela ako ďaleko ten dotyčný je, ale je už určite bližšie ako bol pred chvíľou.

Chodba

Sykl a zavřel oči. ,,Nemysli na to. Opovaž se. Přísahám, že si ublížím" šeptal do ticha. Zvuky které k němu doléhaly ho dost znepokojovali. Sjel po zdi a zatínak ruku v pěst zatím co se snažil uklidnit. Jestli to je mikrospánek, zabte mne. Prosím! Co jsem komu udělal?! Vždyť tu jsem teprve tři dny! Tři stupidní dny kdy jsem nespal ani tu stupidní hodinu! Tak proč teď, hm? Nádával si. A to přidávalo bolesti. Tomu se říká pohádka. ,,Pohni nebo tam ani nedojdeš" prohrábl si vlasy a postavil se. Snažil se neopřít ani o jednu stěnu aby si nespůsobil větší bolest, ale bohužel. Procházel vylidněnou chodnou a přemýšlel. Cozpůsobilo ty kroky? Kdo se tu vůbec pohybuje? Vždyť hned jak jsem přijel se vrhl na čtení. Které se neosvědšilo.

Chodba

Ďalšie slová, ktoré hovoril-pre ňu- neznámy človek, tentokrát už dávali zmysel. Už zase vnímala všetko tak, ako mala. Pomalými a hlavne tichými krokmi išla stále bližšie a bližšie. Keby ten človek ,ktorý stojí za tým randálom nebol tak hlučný, asi by k nemu cestu nenašla, ale takto to bolo aj pre niekoho ako je ona ľahké. Síce chápala zmysel slov, nevedela prečo ich hovoril. On tam je ešte s niekým? Na chvíľu zastavila a započúvala sa. Počula len jedny kroky. Tak s kým sa rozpráva? Žeby to bol len ďalší pacient? Alebo len trpí samomluvou? Nevedela odpoveď ani na jednu z týchto otázok, a to sa jej ani prinajmenšom nepáčilo. Cítila sa tak v omnoho väčšom nebezpečí. Zase sa dala do pohybu a zastavila až vtedy, keď bola na konci chodby. Už stačí len jeden krok, alebo jediný pohľad za roh, a zistí kto to je. Zaváha. Bojí sa toho, že ju ten človek prezradí a to by znamenalo koniec jej tajným prechádzkam, koniec jej jedinej ako-takej slobody. ,,To si vážne došla až sem a teraz to chceš vzdať? Vieš čo si? Si slaboch!!! Okamžite sa nakopni a zisti kto to je! Alebo chceš aby mal nad tebou niekto kontrolu? To chceš?!" zase sa ozvalhlas v jej hlave. Mala chuť kričať, no nechcela sa prezradiť. Ešte stále zaváhala. Posledný krát sa nadýchla, vydýchla a vykukla spoza rohu. Ešte stále bola tma, čo bolo síce výhodné v tom, že ju asi neuvidí, ale nevýhodné v tom, že ani ona z neho veľa vidieť nebude. Jediné čo videla v tme bola vysoká postava. Nedokázala si pomôcť ale aj napriek tomu ,že kvôli tej samomluve si najprv myslela ,že bude pacient, teraz jej tak nevypadal. Síce to on nemohol vidieť, prižmúrila oči. Frustrovalo ju ,že nič viac o ňom nevie zistiť.

//Hope: sorry ,že som nečakala, ale už je to skoro deň... A ja nepatrím zrovna medzi trpezlivých ľudí. :<

Pokoj → Chodba

Převalovala se na své posteli, nemohla spát. Všude kolem ní bylo příjemné ticho. Proč prostě nemůžu spát věčně. Pomyslela si a přetočila se na záda. V místnosti nebyla úplná tma, nýbrž šero. Asi půl hodiny jen tak bezúčelně zírala do stropu a poté se prudce posadila, až se jí na chvíli zatmělo před očima. Podívala se na své ruce a přejížděla po nich prsty. Stále na nich měla poměrně velké množství různých prstýnků. Opřela se lokty o stehna a zase zírala do neurčita. Po několikaminutovém myšlení na to, co tu vlastně dělá, se rozhodla, že se obleče do každodenního černého oblečení. Převlékala se pomalu. Měla přeci takové množství času. Všechno jí trvalo tak dlouho a venku již začínalo vycházet slunce. Trochu se namalovala a poté vyšla ze svého pokoje. O touhu se zabít, nebo si ubližovat ji tady připravili a už tedy nebyla pro nikoho nebezpečná, ani pro sebe. Vyšla z pokoje a bezcílně pomalu kráčela po chodbách.

Chodba

Tázavě zvedl obočí a otočil se. Bolest odhodil stranou. Teď viděl jen obrysy postavy za.. To je roh? Jak do něj nemohl narazit? Na tohle štěstí máš. Povzdechl si a rychlostí se vytočil. Když šel chodbou, kolébal se ze strany na stranu. Je dobré vědět že o mne nikdo zatím moc neví. Ale měl bych..Si přestat povídat nahlas. Nedopadá to dobře. HHm. Co když jsem ji probudil? Pacient nebo doktor? Měl chuť si osobně dojít pro klíče od vedoucího a vyběhnout ven. Mezitím zahnul už za několik rohů. Ano, hlava se mu stále točila, ale svítalo. Což znamenalo jediný fakt - bude se muset klidit z cesty. Nejistě se dotkl kliky. Zašmátral v kapse černých riflí a v pološeru se vítězně ušklíbl. Dveře zavřel, nenamáhal se je zamknout. ,,Castieli? Hej, Casi!" Zašeptal jako doposud. Kdy jsem naposledy mluvil normálně, a ne šeptem? Hlavou se mu honilo miliony myšlenek. ,,Neděs mne!" Zamračil se když mu liško-pec vyskočil na stůl a bez problémů se usadil na papíry. ,,Haha, nevtipk-" zasekl se a pohlédl na fotku před kterou lišák seděl. ,,Ne, byl jsem si tu jen pro prášky" zasyčel tiše a přesunul se k posteli. Z pod polštáře vytáhnul prášky, a nevnímal to že si dává tři. Hlava ho bolela, a nikdo mu nepomohl. Nikdo mu nikdy doopravdy ani pomoct nechtěl. Možná Logan.. Vyloučeno. Jen se.. Staral. Přesně tak. Zoufale si povzdechl a druhou - neporušenou dlaní si zakryl oči. Kdyby mě tak viděl.. Co by na to řekl? Byl by hrdý jak se láduju práškami jen kvůli němu? Opovrhoval by mnou stejně jako ostatní? Byl by mi schopen ublížit? Neuvědomoval si že Castiel packou přehraboval jeho papíry. Papíry o jeho nemoci.. O jeho vzpomínkách.. O jeho životě! ,,Okamžitě toho nech!" Šeptl a neuvědomoval si že mu po tváři stéká opuštěná slza. Nechtěl jsi to přiznat, ale vzal Castiela v klidu a opatrně a položil ho na postel. Sám se posadil na židli a začal se hrabat v papírech. Vykukovaly na něj některé fotky. Jejich dům v plamenech.. Jeho bratr, a jeho otec. ,,Huntere, Huntere, Huntere.." Povzdechl si když našel fotku jeho matky. ,,Nesnáším nostalgii" bolestně skřivil obličej a utřel si slzu. ,,A když mne ta hlava doslova bolí. A z koho? Vzpomínky pitomé!"

Chodba

Bloumala po chodbách dost dlouho a všudypřítomné šero se pomalu, ale jistě začínalo vytrácet. Když už šla jedním místem podruhé, řekla si, že to nemá cenu. Nic zvláštního se tu nedělo. Řekla si tedy, že se vrátí do svého pokoje a tam něco bude dělat. Sama ale moc nevěřila tomu, že by se dokázala zabavit na dostatečně dlouhou dobu. Jak tak šla, uslyšela nějakaý vzdálený hlas. Na chvíli zpozorněla. Když se jí však onen hlas začal vytrácet, jen pokrčila rameny, povzdechla si a pokračovala v cestě ke svému pokoji. Byla pravděpodobně na druhé straně budovy léčebny, takže jejím tempem jí cesta nějakou dobu zabere. Procházela kolem pokojů, za jejichž dveřmi bylo ve většině případů ticho. Pak ale došla k jednomu (č. 10), ze kterého se ozývaly nějaké zvuky, a ne zrovna tiché. Zastavila se u něj a zauvažovala. Mám tu zůstat a poslouchat? Třeba se dozvím něco zajímavého... Ale zase, potřebuju vůbec takhle něco poslouchat... No, co... Přiblížila se ještě více ke dveřím a opatrně k nim přiložila ucho. Už ale uslyšela jen "...pitomé!" Tady asi nekdo nemá úplně vyrovnanou povahu... Řekla si a ironicky povytáhla koutek úst. Nebylo čemu se smát. Byla tady obklopená samými blázny a osobami, co si říkali doktoři. Možná by to byli doktoři, kdyby poznali, že je člověk mrtvý. Místo toho se jí tady stále snažili něco namluvit. Uplynulo pár vteřin a ona přestala přemýšlet sama o sobě. Přešlápla z nohy na nohu a při tom se nechtěně opřela o dveře. Na chvíli strnula, ale když si řekla, že to snad ve vnitř nebylo slyšet, tak poslouchala dál. 

// Snad nevadí, když se do příběhu taky zapojím x)

Chodba

Seděl jsem na studené podlaze, ruce jsem měl skřížené za hlavou a měl jsem zavřené oči. Byl jsem tu jen pár dní a jedno jsem věděl jistě, musím odtuď... pomyslel jsem si, když jsem koutek úst zkroutil do úsměvu, nechápu, jak mě sem moji "úžasní" nevlastní rodiče mohli poslat.. nebo spíš.. chápu, jediné, co nechápu je to, proč to sakra nevyšlo.. pomyslel jsem si lehce nevrle, ale před tím, než se odsud dostanu.. proč se trochu nepobavit? naslouchal jsem hlasům v dáli, nebyl jsem si jist, zda jejich nesmyslnost plyne z toho, že jsem nebyl přesně u zdroje, nebo to, že opravdu smysl nedávaly, i kdybych u toho člověka přímo stál, jsme v blázinci.. nesmyslné bláboly nejsou nic moc nového.. Zvedl jsem se ze studené podlahy a protáhl jsem se, hlas se vzdaloval, slábl, no stejně nemám moc věcí na práci, asi je na čase se s někým seznámit.. poznat novou oběť, kdo ví.. nechal jsem na svou tvář proniknout ďábelský úšklebek, který zase rychle zmizel a nahradil ho nicneříkající výraz. Tiše jsem vyšel chodbou, přesto mé boty vydávaly tichý dusot, jak jsem se blížil směrem k tomu člověku. Očividně jsem nebyl jediný, kdo se o to zajímal, jak typické.. supy se vždycky u mršiny seskupí rychlostí blesku.. prolétlo mi hlavou, když jsem spatřil další dívku, která se opírala o dveře pokoje, nejspíše toho člověka, který předtím tak blábolil. Odkašlal jsem si a opřel jsem se o stěnu chodby, nepřibližoval jsem se k ní, nechtěl jsem jí vyděsit. S lehkým úsměvem na tváři jsem se jí zeptal: "zjistila jsi něco zajímavého?" aniž bych předpokládal, že by mi to řekla, šlo jen o to jí pokud možno rozmluvit. Na sobě jsem měl roztrhané černé džíny a černé tričko, které mi přiléhalo okolo svalů na rukou a na břiše, takže mohla vidět mou svalnatou, vyrýsovanou postavu.